NÁVRAT DO "HISTORIE"

002 - Josef Bartoň z Dobenína 003 - Nové Město nad Metují. Náměstí 004 - Jiří Jireš, starosta města 005 - JUDr. Jaroslav Vožický, rada pol. správy a okr. hejtman 006 - spisovatel Dr. Boh. Markalous (Jaromír John) 007 - Nové Město nad Metují od jihu. Tušová kresba K. Liebschera z r. 1882 008 - Nové Město nad Metují, akvarel akademického malíře profesora Karla Beneše 009 - Nové Město nad Metují - U Zázvorky. Tušová kresba K. Liebschera z r. 1882 010 - Nové Město nad Metují - náměstí se zámkem. 011 - Nové Město nad Metují - náměstí s radnicí a děkanským kostelem 012 - Nové Město nad Metují - bývalá horská bána - zbořena 1905 013 - Nové Město nad Metují - bývalá krajská bána - zbořena 1874 014 - Nové Město nad Metují - zámek 015 - Nové Město nad Metují - zámecká kaple 016 - Nové Město nad Metují - výzdoba velké sníně v II. patře zámku. Nástropní malba F. V. Harovníka. Kolem 1660 017 - Nové Město nad Metují - nástropní malba F. V. Harovníka v zámku. Apotheosa rodu Lesliů. Kolem 1660 018 - sál nemocných v nemocnici kláštera Milosrdných bratří 019 - Nové Město nad Metují - klášter milosrdných bratří 020 - Nové Město nad Metují - pohled z náměstí na zámek a budovu ředitelství velkostatku 021 - Nové Město nad Metují - pohled z náměstí na zámek 022 - Nové Město nad Metují - nástropní malba prof. Fr. Kysely 023 - Nové Město nad Metují - nástropní malba prof. Fr. Kysely na klenbě a stěnách pokoje v I. p. zámku 024 - Ze starých pergamenů městského archivu: Rudolf ze Štubenberka dává Novému městu v moc kostel a faru ve městě, kostely na Bořetíně a v Krčíně, aby sobě jednalo kněze vyznání agspurského podle konfesí z roku 1609. Pergamen krásně zachovalý jest z r. 1613 025 - Nové Město nad Metují - z 19. století, zámek 026 - zámek - panský pokoj 027 - zámek - žebrová síň

Výňatek č. 1 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Laskavý čtenáři! S důvěrou klademe Ti do rukou tuto knihu. Vznikla nahodile, nepředvídaně a narychlo v době válečné. Nečiní si nároků býti vlastivědným sborníkem našeho města i kraje, vyčerpávajícím látku všestranně a dopodrobna. Spíše jen letmo a úryvkovitě chce předvésti některé význačné události doby minulé i postavy, které je tvořily. K době přítomné hledí jen v menší míře. Každý kraj má svůj zvláštní ráz i své poslání v národní pospolitosti, jako je má každý stav, každá společenská třída a s ní a v ní každý jednotlivec. Tak i každé město i obec. Nové Město nad Metují není veliké, nevyniká ani počtem obyvatelstva, ani jeho bohatstvím. Byly doby, kdy stálo v popředí mezi městy českého severovýchodu. Časy a nepřízeň osudu mnoho změnily, jednoho však změniti nemohly: půvabu krajiny, starobylého rázu náměstí, dobrosrdečné upřímnosti a snahy o pokrok jeho obyvatelů a jeho přátelské družnosti. Nové Město nad Metují jest již ode dávna oblíbeným letoviskem a naší snahou je, aby se u nás našim milým hostům vždy líbilo, aby opravdu byli tu spokojeni ve chvílích svého oddechu a aby se sem rádi vraceli. Abychom jim ještě více přiblížili vše to, co je tu obklopuje, abychom jim usnadnili poznání toho, co tu kdysi bylo a jak bývalo a tak získali pro naše město jejich sympatie i lásku, i tomu chce a má sloužiti tato kniha. Mnohé snad z ní bude zajímati i naše domácí lidi. Těm mladým poví, co a jak tu kdysi bylo a těm starým připomene události a osoby jim snad známé, ale dávno již minulé. A znáti minulost svého národa, kraje i města a vážiti si starých památek je povinností každého občana. Jsem nedlouho dosud v Novém Městě, ale čím více je poznávám i jeho lid, tím častěji mi na mysli zatane pravdivá věta z rozmluvy Karla IV. s Buškem z Velhartic ve známé Nerudově básni: "Tak náš lid! Má duši zvláštní trochu drsná zdá se však kvete po svém, v osobité kráse ach, přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!" Ano, my všichni milujeme ten náš kraj a lid, jejž chápeme a jemuž rozumíme nejen hlavou, ale i srdcem. - Milému Novému Městu nad Metují i jeho okolí:"Zdar"! JIŘÍ JIREŠ, starosta města. Cesta k Vrchovinám. Srpnové ráno jitřním chladem svěží. Silnice jako bílá stužka běží z Nového Města směrem k Náchodu. Chladivý větřík zdvih se z východu. Třešně jsou zčesány ve stromořadí, hedvábnou rukou slunce lány hladí, širý kraj leží odtud na západ, vesnice skví se bělí ze zahrad. To jsou mé Čechy. Sklánějí se dolů k rovině labské, prostřenému stolu, skřivanů píseň zní sem odevšad, muziku českou jak bych slyšel hrát. Pšenice zlátnou. Zařinčela kosa, démanty svítí na travinách rosa, chlumy jsou modré, v slunci vzplála stráň, kraj ten je boží otevřená dlaň. To je ta země, jež mně dala žití, krev má je z ní a srdce mé s ní cítí, znavený poutník, v bouřích udolán, žehnám a zdravím v ní svůj Kanaán. Adolf Červinka. Jaromír John: Kéž bych byl milionářem! Pánové! Úsudky o nějakém městě, krajině je třeba brát s krajní opatrností. Paristické soudy: "Tam je krásně, hezky!" - "Cože? Tam? Co Vás to jen napadlo!" - je třeba vyslechnout s dvojnásobnou nedůvěrou. Stačí někomu, aby se špatně vyspal, najedl, aby se setkal s někým, kdo je mu nepříjemný, aby zmeškal vlak, ztratil hodinky - a všechno vidění přírodních krás sebe velkolepějších, se změní v odpor. K tomu ke všemu začne pršet - a cestovatel po denním, dvoudenním pobytu proklíná svou cestu, v níž záleží na každém dnu drahocenné dovolené. Jen tak si vysvětlíme, že mnohý je nadšen zanedbaným hnízdem bez půvabu - měl tam lásku, strávil tam u strýce blažené studentské prázdniny. Když někdo tři roky pobyl v místě, v Novém Městě. Metují, a třikrát prožil nesmělé jaro, slunné živné léto, barevný podzim a sně-živou zimu - jako já - může mít jeho úsudek znaky střízlivé pravdy. Nuže, co mě především udivovalo, co mě nejvíce poutalo, byla poloha města na vysokém skalním ostrohu, věc neobvyklá v našich městech, jež jsou obvykle položena v rovinu nebo do sedla širokého údolí, lemovaného nízkými kopci. Exotický ráz Nového Města nad Metují připomíná městečka italská nebo jihofrancouzská v Bas-Alpes. Poloha města působí básnicky. Chtěj nechtěj, staneš se přírodním člověkem. Po krátké době, kdy se marně upoutáváš k psacímu stolu jako svému vlastnímu místu, oknem se na tebe ironicky dívá Sendraž, masa stromoví pekelského údolí, Rezek - a položíš pero, pískneš na psa - a ven! Takovou má novoměstská příroda přitažlivou sílu, kterou nemohu blíže určit, nedovedu popsat, co je vlastně poutavého v tom náhodném seskupení vrchů, spousty lesů, na té poměrně malé prostoře. Jděte po silnici k Náchodu a patříte do konvenčního kraje k České Skalici, Jaroměři. Jděte k Ohnišovu a máte dojem, že jste v typickém koutu Českomoravské vysočiny. Ale Nové Město s Metují? Zvláštnost s velehorským náběhem, úžasná rozmanitost terénu, v němž jsem ani za tři roky denních vycházek nepoznal všecky cesty, stezky, výhledy a kouty, kam nezabloudí průměrný turista, snad jen ojedinělý milovník přírody nebo zvěře. Nové Město je přírodní park! Jeho jedinečnost je v osamocenosti jeho zvláštní terénní povahy. Přijedeš od Hradce Králové, od Náchoda, nečekáš a žasneš proměnou, jako bys byl náhle přenesen do švýcarského předhoří! Co učinit pro Nové Město nad Metují? Mluvit slova? Psát slova? Prospekty? Plakáty? Kéž bych byl milionář! Dr. Karel Guth: Nové Město nad Metují. Nové Město nad Metují je zajímavým příkladem vzniku renesančního města na pustém místě, kde nevedla čilá komunikace obchodní, kde nebylo žádné centrum řemeslné výroby a kde nerozhodoval ani žádný jiný důvod čistě hospodářský, nýbrž pouze vůle šlechtice-zakladatele. Přitom Jan Černčický z Kácova nebyl žádný magnát, třebas člen panského rodu, když v r. 1484 koupil panství krčínské a současně si vymohl na králi právo založiti město. Myšlenku svou uskutečnil až po řadě let, když v r. 1501 založil Město Nové Hradiště nad Metují na kopci, odděleném údolím řeky od hradiště na levém břehu Metuje, kde patrně stál dříve ranně středověký hrad. Po dvou letech přenesl na Nové Město všechna práva městečka Krčína. Důvodem degradace jednoho města na prospěch druhého byla jistě větší schopnost obrany u města založeného na vrchu se sráznými boky. Nově založené město bylo většinou postaveno ze dřeva, takže r. 1526 lehlo úplně popelem. Následujícího roku prodal Jan Černčický novoměstské panství Vojtěchovi z Pernštejna, po kterém nastoupil r. 1534 jeho bratr Jan z Pernštejna. R. 1548 koupil Nové Město Volf ze Štubenberka, pocházející ze Štýrska. Rudolf ze Štubenberka, horlivý evangelík, se zúčastnil povstání r. 1618, ale nedožil se bělohorské porážky, protože počátkem r. 1620 byl usmrcen při výbuchu prachu v zámku jičínském. Jeho statky byly následujícího roku zkonfiskovány a r. 1623 koupil panství Albrecht z Valdštejna, jenž je již následujícího roku postoupil Magdaleně Trčkové z Lobkovic výměnou za jiné. Za její vlády vzniklo r. 1628 selské povstání, za něhož vzbouřenci dobyli města i zámku. Vzpouru potlačil Don Martin Huerta, při čemž zámek byl poškozen výbuchem prachu. R. 1629 koupil panství od své matky Adam Erdman hrabě Trčka z Lípy a po jeho zavraždění v Chebu bylo Nové Město znovu zkonfiskováno a r. 1638 darováno císařem Ferdinandem III. Irčanu Valterovi z Leslie. V držení tohoto rodu zůstalo Nové Město až do jeho vymření na začátku 19. století, kdy přešlo do rukou knížat z Dietrichstejnu. R. 1908 koupili pak zámek a panství novoměstské Josef a Cyril Bartoňové, rytíři z Dobenína. Půdorys Nového Města je určen již při jeho založení a dodnes se téměř nezměnil. Na horském hřbetu se strmými svahy na východě a západě a poněkud přístupnějšími na druhých dvou stranách vytvořena byla obdélníková prostora se zaoblenými rohy, ohraničená hradbou vyzděnou z vrstvených velkých kusů kamene, prokládaných menšími kusy a úlomky. Hradba byla zesílena několika půlkruhovými baštami se střílnami a kruhovými věžemi. Ve svém jádru se zachovaly hradby téměř kolem celého města, místy ovšem byly odbourány do úrovně ulice, ale nejzachovalejší jsou mezi bývalou Horskou branou a zámkem. Na vnější straně hradeb je parkán, zděný ze stejného materiálu jako hradby, jenž spojuje bašty a věže, aniž by je však obcházel. Příkop byl vykopán ve skále před oběma branami a na severní straně, odkud byl pohodlný přístup k hradbám. Mezi hradbami vytvořeno bylo pravidelné obdélníkové náměstí, uzavřené v jihozápadním a severovýchodním rohu branou, kdežto v druhých dvou rozích vznikly volnější prostory ustoupením děkanského kostela a dnešní radnice, jakož i zámku z líce náměstí. Z doby Jana Černčického zachovaly se hradby a pravděpodobně i jeho tvrz, skrytá nyní v jihozápadním křídle zámku a prozrazující se pouze ostěními oken a portálu. Poněvadž již v r. 1503 byla na Nové Město přenesena práva městečka Krčína, zvláště dva výroční trhy, cla a různé platy, nutno předpokládati, že město bylo již osídleno. Z dřevěných domů se však nezachoval žádný. Nově založené město nemělo zprvu farní kostel, ale pouze kostelík sv. Maří Magdaleny na Krajském předměstí, podléhajíc při tom církevní pravomoci faráře v Krčíně. Tento stav byl neudržitelný a proto již r. 1513 koupila obec dům s městištěm pro postavení farního kostela a stavba byla dokončena r. 1522. Následujícího roku koupen byl dům pro faru, kam se přestěhoval krčínský farář. Jaký byl vzhled kostela, dnes nevíme. Z obou bran jen Horskou možno klásti do prvních dob města. Hmotná, těžká, hranolová věž s hladce omítnutými stěnami beze všech ozdob měla otvor brány sklenutý lomeným obloukem z velkých neprofilovaných kvádrů. Portál brány, ustupující za líc průčelí, byl zasazen do obdélníkové, zpět ustupující plochy, do níž zapadal zvedací most. V patře byla průčelná stěna brány proříznuta dvěma kolmými úzkými otvory, sloužícími k vytahování zvedacího mostu a pravděpodobně užívanými i jako střílny. Uprostřed mezi oběma otvory pod střechou bylo malé okno bez jakékoliv ozdoby. Nízká sedlová šindelová střecha z 19. století nedává tušiti její původní vzhled. Pozdně gotický vzhled, stroze užitková forma, vědomé zdůraznění fortifikačního účelu bez ohledu na městské stavby, stojící za ní, kladou bránu do doby založení města. Naproti tomu neznáme vzhledu první brány Krajské, protože její vzhled, jak jej vidíme na vyobrazení z 19. století, posunuje její vznik až do pozdějších desetiletí 16. století. Již existence kruhové hradební věže, zvané Zázvorka, dokazuje, že brána vedle ní nemohla míti podobný tvar, jako brána Horská. Požár r. 1526 zničil Nové Město a Jan Černčický se snažil mu pomoci novým obdarováním v následujícím roce, ale téhož roku je prodal Vojtěchovi z Pernštejna. Ten umřel r. 1534 a nastoupil po něm jeho bratr Jan, který však novoměstské panství prodal roku 1547 nejvyššímu purkrabí Volfu Krajíři z Krajku, od něhož je v následujícím roce koupil štýrský šlechtic Volf ze Štubenberka. Během 20 let mezi r. 1527 - 1547 dostalo město, ovšem mimo zámek, vzhled, který ve svém jádře je zachován do dnešního dne. Kterému z obou bratří však možno přičísti výstavbu Nového Města, jež tehdy teprve dostává i stavebně ryze renesanční charakter? Lákalo by dáti přednost Janovi, jenž po svém nastoupení v dědictví české linie přivádí z Moravy italské umělce do Pardubic a r. 1537 jich část posílá do Prahy na stavbu královského letohrádku a tím ukazuje cestu, kudy šla renesance z Itálie do Prahy. Nebyla to cesta přímá, nýbrž oklikou přes Uhry, Moravu a pernštejnské statky ve východních Čechách. Ovšem proti tomuto předpokladu mluví portálek domu č. 31 na jižní straně náměstí se vsekaným nápisem v nadpraží: PAN WACZLAW 1534. Nápis, provedený v renesanční kapitále rukou italského kameníka, ukazuje dobu dokončení stavby domu, jenž však nebyl stavěn isolovaně, nýbrž v souvislosti se sousedními. Ještě dnes pohled na všechny čtyři strany náměstí prozrazuje jednotný plán výstavby města. Na všech stranách náměstí postaven byl v přízemí určitý počet arkád širokých podsíní, nad něž pak, někdy i bez ohledu na řešení přízemí, vystavěna byla patra jednotlivých domů, jak dokazují krajní domy na východní straně u bývalé Krajské brány. K jednotě přízemních částí se pojila i jednota horních částí průčelí. Jednoduché, klidné fagády jednopatrových domů s nepravidelně rozloženými okenními otvory a plným atikovým patrem, zakrývajícím velkou část sedlových střech, postrádají jakéhokoliv detailního dělení. Jen silně vytažená kordonová římsa odděluje přízemek od patra a podobný architektonický článek ohraničuje výraznou horizontálou fagády nahoru. Klidnou tuto linii zvlňuje buď hřeben vyčnívající střechy, nebo jej maskující štíty, jež datují svůj vznik v dnešních tvarech 18. a 19. stoletím. Poměrně nejlépe zachováno je pořadí šesti domů na severní straně náměstí, kde tvoří celistvou kulisu, pravidelně přerušovanou okapními rourami, jež násilně rozdírají kordonovou římsu, probíhající po celé stěně. Okapní roury byly z úředního nařízení umístěny na domy až r. 1820, aby nahradily dřívější chrliče, metající dešťovou vodu daleko do náměstí. Pravé nároží je dům, který pro své dominující postavení, způsobené větší výškou domu, jiným tvarem střechy i bohatší rustikovanou fagádou, měl historické odůvodnění. Do r. 1894 byla zde radnice, jež dříve byla vyznačena i věžičkou na střeše. Mnohem porušenější ve svém vzhledu je strana východní, kde se 19. století snažilo individualisovati fagády jednotlivých domů, ať šablonovými formami renesančními nebo neujasněnými tvary barokními. Nejtěžším zásahem do vzhledu náměstí pak byla stavba hotelu, kde traversovou konstrukcí byla násilně zničena harmonie arkád loubí. Také jižní strana náměstí podlehla novějším úpravám. R. 1869 bylo zbořeno staré děkanství, nově rozšířeno o sousední dům a zvýšeno o druhé patro. Rovněž sousední domy byly pozměněny, i když ne v celkovém obrysu, tedy aspoň v jednotlivostech. Úplně změněna je západní strana náměstí. Požár r. 1888 zničil ji úplně, při čemž se osvědčila výhodnost podsíní pro ukrytý tam movitý majetek, což bylo jedním z důvodů, že byly zachovány i při novostavbách. Vzhled těchto domů ukazuje nízkou úroveň stavební kultury koncem 19. st., ale přece nutno uznati dobrou snahu a porozumění pro výškové poměry celého náměstí, jež nebyly porušeny. V jihovýchodním rohu náměstí až u hradeb stojí děkanský kostel Nejsvětější Trojice. Jednolodní stavba s věží je dokladem církevní architektury z doby chudé na kostelní stavby. K presbytáři s opěráky, ač klenba už není žebrová, se připojuje loď s emporami pro literáty. Zadní část kostela v přízemí pod hudební kruchtou je prodloužena tak, že nad ní stojí část děkanské budovy. Proti kostelu v témž koutě stojí dnešní radnice, dříve škola, jež svou hmotou dobře representuje svůj význam mezi ostatními domy měšťanskými. Napříč města v severozápadním rohu ustupuje daleko z náměstí zámek a vytvořuje tak před sebou volnou prostoru. Je to pevnost ve městě, od něhož byla oddělena i hlubokým příkopem a je to také pohodlné sídlo novoměstských majitelů. Brzy po založení města vznikají obě předměstí, při nichž se již neuplatňuje vůle vytvořiti vědomě architektonický celek. Rozhoduje zde příliš mnoho nahodilých okolností až do dnešní doby. Při tom Krajské předměstí roste rychleji a snaží se býti druhým městem vedle města v hradbách, kdežto Horské předměstí zůstává vesnicí, krčící se pod ochranu svého většího souseda. Nové Město na prvý pohled činí dojem neporušeného renesančního města, které se neměnilo během staletí. A přece, pozorujeme-li je blíže, najdeme mnohé, co přidaly pozdější doby a srovnáme-li s tím zachované zprávy a několik starých vyobrazení, můžeme se pokusiti načrtnouti jeho vývoj v minulosti. Celkový vzhled města v druhé čtvrti 16. století nadiktovala vůle pánů z Pernštejna a uskutečnili ji jejich italští stavitelé. Nebyli to samozřejmě prvořadí umělci, ti nalezli hojnost zaměstnání na knížecích dvorech italských a v Římě, ale byli to dobří řemeslníci, kteří během doby podléhali i vlivům domácího prostředí a snažili se vyrovnati se s pozdně gotickou uměleckou tradicí. Domy s loubím v přízemí jsou běžné v českých městech 15. století, ale nejsou neznámé ani v městech severní Itálie, odkud k nám přicházeli renesanční umělci a řemeslníci. Novoměstské podsíně jsou však renesanční, nejen užitím půlkruhového oblouku, ale také svými proporcemi. Domácí tradice uplatnila se však při nich na nízkých hranolových pilířích skosených na hranách a na vyžlabené hraně oblouků. Ještě nápadnější je zápas renesance a gotiky na několika zachovaných domovních portálech. Jsou převážně pravoúhlé a výjimečně půlkruhem zaklenuté. Motiv profilace ostění z protínajících se prutů je gotický, ale mělkost profilace a některé články mezi pruty prozrazují ruku italského kameníka. Na portále domu č. 31 přistupuje k tomu ještě výše uvedený nápis, který by nebyl dovedl vytesati domácí kameník. Dokladem renesančního cítění jsou proporce domovních průčelí, kde šířka domu je zdůrazněna proti jeho výšce. Většina domů měla renesační štíty dělené pilířky a zakončené půlkruhy, navazující na vzory severoitalské. Výjimku, zdá se, činil dům na západní straně náměstí, zdobený nyní nově odkrytou sgrafitovou výzdobou. Měl podle vyobrazení ještě v r. 1860 štít složený z úzkých vysokých obdélníkových štítků. Dům s užším průčelím než ostatní domy, stojící na jedné arkádě, prozrazuje pozdně gotické formy a z důvodů, dnes nám neznámých, přidržel se starší domácí tradice výtvarné. K jednotě vzhledu měšťanských domů přistupuje i jednotnost jejich konstrukcí a vnitřní disposice. Z přízemního velkého mazhausu stoupají schody do patra a vede chodba do zadní části domu, obrácené do ulice na hradbách. Jen čtyři z nich byly již v 16. století přistavěny k městské zdi, ovšem s ponecháním průchodu k volným částem hradeb. V 16. století bohatnou města a bohatnou i měšťané. To lze sledovati dobře, ba snad lépe v městech poddanských než v královských, kde konfiskacemi obecního majetku koncem prvé poloviny století se snaží král zneškodniti nebezpečně vzrůstající moc třetího stavu. V Novém Městě se tehdy dostavěl farní kostel a v druhé polovině století vyrostly na Krajském předměstí dvě nové stavby kostelní. V létech 1560 - 1562 byl vystavěn hřbitovní kostel Všech Svatých domácím stavitelem, naturalisovaným Italem Andresem Vlachem. Kostel měl zprvu dřevěný strop, ale obětavostí měšťanstva bylo možno již po 12 letech přikročiti k jeho zaklenutí. Je to malá, opět typická goticko-renesanční stavba se širokou polygonální presbytáři a nemnoho širší lodí. Poněkud později postavili si Novoměstští druhý kostel v sousedství špitálu chudých, zasvěcený sv. Maří Magdaleně. Stalo se tak r. 1586, ale k zaklenutí došlo až r. 1597. Svým vzhledem se nelišil asi mnoho od hřbitovního kostela. Brzy po polovině 16. století se změnil i vzhled vstupu do města z Krajského předměstí. Mezi kruhovou věží Zázvorkou a svahem byl vystavěn hmotný dům o dvou patrech s atikou a dvěma štíty, dělenými horizontálně římsami. V přízemí vedl půlkruhem zaklenutý vstup do brány. Krajská brána se lišila úplně svým vzhledem od brány Horské. Zde zmizel vědomě zdůrazněný fortifikační účel a byl nahrazen monumentálně architektonicky řešenou stavbou, zakrývající pravý účel její existence. Na druhém konci náměstí u kostela zmizela v létech 1589 -1595 dřevěná škola a ustoupila hmotné kamenné stavbě, vystavěné na místě řeznických krámů. Do náměstí měla dva štíty a věžičku pro zvonec. V přízemí zůstaly krámy, kdežto v patře byly školní místnosti. Architektonicky krásně vyřešené náměstí nebylo dlážděné, ani výškově srovnané a nezůstalo ani velikou prázdnou prostorou, vyzdobenou dnes jen dvěma plastickými díly. Denní život vyžadoval mnohá zařízení, která nezvyšovala architektonický účin interiéru náměstí. Krámy a stolice při výročních trzích zmizely po jejich ukončení a stejně tomu bylo se zařízením pro komedie, jež zde pořádali již v 16. století rektoři novoměstské školy. Mnohem více rušil vzhled náměstí obecní pivovar, který stál před děkanstvím a sousedním domem č. 29. Bylo zásluhou Albrechta z Valdštejna, jenž vzal měšťanům právo piva vaření, že tento cizotvar zmizel z náměstí již v 17. století. Na náměstí byly v 16. století také čtyři hrnčířské krámy, jež byly obcí pronajímány. Pro vodu na hašení požáru byl na náměstí rybníček, zrušený až v 19. století, dále studně a dřevěné kašny a ve středu náměstí stál dřevěný pranýř se šindelovou stříškou. Největší změna v půdorysu i siluetě Nového Města nastala za Štubenberků, z nichž Jan převzal r. 1551 panství po svém otci. Tomu nestačila již poměrně malá tvrz Jana Černčického a proto začal stavěti velmi brzo nový renesanční zámek. K jihozápadnímu starému stavení přistavěl kolem obdélníkového dvora tři křídla s vloženou velkou věží kruhového půdorysu do severního rohu a malou věží v jižním rohu. Zdá se, že Štubenberk si nepovolal ke stavbě zámku italského architekta, nýbrž německého, podléhajícího vlivům renesance prošlé západním prostředím. Nebylo zde užito arkádových galerií, vyvolávajících dojem lehkosti celé stavby a umožňujících přímé vstupy do jednotlivých místností. Ve všech křídlech a patrech byla možná komunikace pouze z jedné místnosti do druhé. Dvorní fagády i průčelí dvoupatrového zámku byly pokryty chiaroskurovými malbami architektonickými a částečně i figurálními. Ostění oken dostala šedě v šedém s nanesenými světly malované kanelované polosloupy, nadokenní a podokenní římsy s prohnutými křídlovými ozdobami a na hlavní průčelí mimo to vymalovány byly řady výklenků. Ve velkých sálech i menších místnostech I. patra jsou nyní mohutné valené nebo křížové klenby s hranami vysoko vytaženými z malty. V jednom z nich jsou vysoko pod obloukem klenby vymalovány znaky ve vavřínových věncích a letopočty 1558 a 1568. Na klenbách a někde i na zdech jsou pestré groteskní malby nebo rozviliny rostoucí z váz. Umístění štubenberských znaků svádí k hypothese, že za Jana ze Štubenberka nebyla patra zaklenutá, nýbrž měla pouze dřevěné stropy. Teprve ke konci 16. nebo začátkem 17. století, pravděpodobně za Rudolfa ze Štubenberka, bylo první patro zaklenuto a vyzdobeno groteskní malbou, příbuznou motivům rytinových předloh augsburského rytce Lukáše Kiliána. Malované zdi zámku vyvolaly koncem 16. století napodobení na domech zámožných měšťanů, u nichž se již probudila touha po vnějším zdůraznění jejich majetku a jimž nemohlo vyhovovati jednotné architektonické řešení celého náměstí. Proto zdobí průčelí svých domů sgrafitem nebo malbou architektonických článků a znaků, jak ukazují znovu odkryté ukázky této, jistě mnohem rozšířenější výzdoby domů v době rudolfínské. Znovu změnil svůj vzhled zámek za Valtra z Leslie. Změny dotkly se nejen vnějšku, ale také vnitřní výzdoby. Tento uměnímilovný žoldnéř z třicetileté války hned po jejím dokončení začne s přestavbou renesančního zámku, aby se vyrovnal svému druhu z bitev a sousedu na Náchodě Oktaviovi Piccolomini. Disposičně změnil nádvoří přistavěním chodeb do dvora na křídlech jihozápadním a jihovýchodním a posunutím dvorní zdi severovýchodního křídla do dvorního prostoru. V přízemí obklopil dvůr skutečnými arkádovými chodbami v křídle jihozápadním a jihovýchodním, v křídle severovýchodním přistavěním pilířů s oblouky ke zdem vytvořil veliké výklenky, kdežto v křídle severozápadním byly tyto arkády pouze naznačeny v omítce. Malované renesanční průčelí nevyhovovalo již baroknímu cítění doby a proto bylo omítnuto a rozděleno maltovými lesenami a plochými vodorovnými pasy na řadu polí, v nichž zasazena byla ostění oken. Mohutný bosovaný portál se segmentovým štítem, rozrušeným velikým znakem, dostal plošší nástavec s podobným štítem, aby ovládl velikou plochu zámecké fasády. Naproti tomu zcela jiný dojem skýtá pohled na zámek z luk u Metuje. Zde nevidíme přepychové panské sídlo, nýbrž přísnou hladkou plochu pevnostní, jež tvoří součást hradeb. Způsob přestavby zámku prozrazuje ruku italského architekta. Kdo jím byl, nelze s určitostí tvrditi. Není vyloučeno, že to byl Karel Lurago, architekt a veliký podnikatel staveb po celých Čechách, jehož jméno se objevuje v novoměstských archiváliích od r. 1654. Pracoval v té době v Náchodě na zámku, stavěl v městě radnici a dělal návrh na kostel a klášter kapucínský, k jehož uskutečnění však nedošlo. Přestavbou se stal novoměstský zámek pohodlným sídlem panským, v němž I. patro zůstalo celkem v nezměněném stavu, jak jej vytvořila doba kolem r. 1600. Hlavní péči věnoval však Leslie úpravě II. patra. Dřevěné stropy byly nahrazeny klenbami s bohatou figurální i ornamentální výzdobou, datovanou na dvou místech vyrytým letopočtem 1655 a 1656. S výzdobou II. patra souvisí i výzdoba kaple v I. patře. Štuky nezdají se býti prací jedné ruky, nýbrž nejméně dvou a snad i několika umělců. Zda některé z nich patří Batistovi Bianchi, který se objevuje v Novém Městě r. 1657 a 1660, nelze ovšem zjistiti. Vrcholem výzdoby měly býti malby, pro něž štuk byl pouze rámcem. Byl pro ně vybrán pražský malíř, který také pracoval v Náchodě, Fabián Václav Harovník. Ten vyzdobil klenby deseti místností dlouhou řadou vyobrazení z mythologie, z trojské války, z římských dějin a apotheosou rodu Lesliů. V zámecké kapli jsou pak od něho namalovány výjevy ze života Kristova. Malby byly provedeny v druhé polovině let 50tých a počátku let 60tých 17. století. O Harovníkovi máme celkem dosti zpráv a známe i jeho práce v Náchodě, Novém Městě a v lobkovickém paláci na pražském hradě. Harovník byl r. 1650 přijat do malířského cechu na Starém městě Pražském s prominutím mistrovského kusu, protože již před tím byl členem cechu na Novém městě Pražském. Po třech letech byl zvolen starším pořádku a byl jím společně s Karlem Škrétou. Zemřel r. 1683. Pro ocenění díla Harovníkova je důležité srovnati je s ostatní malířskou výzdobou předcházející i současné doby v Čechách. Není ji mnoho a patří do okruhu renesance. Výjimku činí výzdoba valdštejnského paláce v Praze, kde stavitel a malíř nevalné úrovně, Bartolomeo dél Bianco, ukázal ranně barokní směr této dekorace. Téměř přímo na něho navazuje Harovník, jenž má konkurenty ve stěhujících se italských malířích a malířích neznámých jmen, kteří zdobili jezuitské kostely a koleje. Nástropní obrazy v Harovníkově době jsou stále ještě druhořadou dekorací interieurů, kde hlavní slovo měl štuk, který svou plastičností se stává součástí architektury a jasně vyjadřuje svou tektonickou funkci po sepětí celého prostoru. Malba vyplňuje pouze větší nebo menší pole různě ohraničená a uplatňuje se jako motiv dekorativní. Názory italského manýrismu druhé poloviny 16. století jsou zde stále vůdčí myšlenkou a jim se podřizuje i Harovník. Proto také většina jeho obrazů je bližší tendencím renesančním než barokním. Jednotlivé postavy nebo skupiny jsou pečlivě řazeny vedle sebe jako stejně důležité části bez vědomé snahy sepnouti vše v jeden celek. Jsou to nástěnné obrazy, které místo na kolmou zeď byly namalovány na šikmou nebo prohnutou plochu klenby. Výjimku činí jen apotheosa rodu Lesliova, kde těžiště celého děje se vysunuje do levé strany a kde ilusivním způsobem se snaží malíř popříti tektoničnost klenební plochy, Harovník, právě tak jako jiní malíři, nekomponoval samostatně své obrazy, ale dělal je podle rytých předloh, časově často od sebe vzdálených. Tak pro vyobrazení smrti Didoniny použil rytiny G. J. Rossiho podle Petra Testy, pro příchod Aeneův do Latia mu byla vzorem rytina J. Fr. Greutera podle Petra dá Cortona, únos Sabinek maloval podle obrazu Eneáše Vicco, rytého Tomášem Barim a pro scénu kladení Krista do hrobu v zámecké kapli našel si rytinu P. Pontia podle Tiziana. Absolutní hodnota díla Harovníkova není mimořádná, ale proto přece zůstává tento malíř hlavním představitelem nástropní malby v Čechách v třetí čtvrti 17. století. Mimo zámek se nemění v 17. století mnoho vzhled Nového Města. Protireformace plní pozvolna kostely novým barokním zařízením, ale ze stavebních podniků možno uvésti pouze Loretánskou kapli, vystavěnou snad kolem r. 1680. Z užitkových zařízení byla pořízena na náměstí r. 1663 jen monolitová kašna. Koncem století počínají se také veřejná prostranství zdobiti sochami. Tak r. 1687 postavil Jakub hr. Leslie sochu sv. Václava na Dupačce, práci podprůměrného sochaře, kterou o mnoho předčil sloup se sochou P. Marie, postavený na náměstí r. 1696 nákladem měšťanů. Mnohem lepší prací, než socha sv. Václava, je socha sv. Jana Nepomuckého, kterou r. 1709 postavil před Krajskou branou Jakub hr. Leslie. Je to replika sochy s Karlova mostu v Praze, postavená ještě před svatořečením světcovým. V 18. století byla plastická výzdoba města doplněna ještě sochou sv. Leopolda, kterou na Dupačce postavil r. 1765 Leopold hr. Leslie - dnes stojí na valu u zámku - a po ukončení války sedmileté postavili měšťané r. 1767 rokokové sousoší Nejsvětější Trojice na vysokém podstavci, dobře komponovanou a modelovanou práci, jež důstojně zakončila snahu měšťanů i majitelů panství po umělecké náplni veřejných prostor města. 18. století rozmnožilo počet církevních staveb o dvě další. R. 1729 založil Jakub Arnošt hr. Leslie na Krajském předměstí kostel sv. Salvátora, který byl zrušen za Josefa II. a. zbořen r. 1877. Příznivější osud měla kaple sv. Jana Nepomuckého, vystavěná v 1. 1736 až 1738 děkanem Janem Jiřím Venclíkem na Horském předměstí. Malá obdélníková stavba s mansardovou střechou a sanktusníkem je zevně členěna toskánskými pilastry. R. 1787 byla sice také zrušena a prodána, ale koupená vrchností zachovala se až do dnešního dne. Nejdůležitějším stavebním podnikem tohoto století byla stavba kláštera a kostela Milosrdných bratří. Jakub Leslie koncem 17. století začal vyjednávati s řádem Milosrdných bratří o zřízení kláštera s hospitálem pro deset nemocných. Jednání bylo skončeno r. 1692 a město bylo ochotno věnovati tomuto účelu špitál chudých na Krajském předměstí. Pak však nastala zdlouhavá jednání se státními i církevními úřady a teprve r. 1696 uvedeni byli řeholníci do nového sídla, které však bylo v zuboženém stavu. Po dalších obtížích dostali k užívání kostelík sv. Maří Magdaleny, když před tím již vystavěli nemocnici a potřebné místnosti klášterní. Své sídlo stále rozšiřovali a konečně r. 1767 byl dostavěn nový velký kostel, zasvěcený Narození Panny Marie. K vysoké, světlé hlavní lodi, sklenuté plackovými klenbami se stejně vysokou i širokou půlkruhovou presbytáři se připojuje nižší levá loď postranní a Loreta. Zevnějšek kostela se silně vyloženými pilastry, přecházejícími v mohutně zalamovanou hlavní římsu, vystupňuje svým klasicisujícím vzhledem rozdíl od mnohem měkčích barokních forem věže, dokončené r. 1750. Přísný řád silných pilastrů zvyšuje plastičnost fagády konventu a činí ji vhodným doplňkem výrazné fagády kostelní. Vzhled náměstí v 18. století se celkem nezměnil. Jen požáry nebo znovu a znovu se objevující touha po individualisování domovního majetku byly příčinou změn štítů domovních. Někde byly nahrazeny renesanční štíty tvary barokními nebo i rokokovými, nebo aspoň renesanční štíty byly snižovány, po případě odstraněny. Úplně změněn byl vzhled školy pozdně empirovou úpravou a také vzhled děkanství při přestavbě, jež bohudík zůstala zcela ojedinělým pokusem, protože jí vneseno bylo do náměstí nové a málo vhodné měřítko. Tak pozvolna dostává náměstí dnešní vzhled, protože změny pokračují v 19. století, až požár r. 1888 rázem zničil vzhled celé jedné jeho strany. 19. století vyčistilo prostoru náměstí odstraněním rybníčku a jiných nepotřebných již zařízení, takže na něm zůstaly jen oba sloupy a kašna. K regulaci úrovně náměstí došlo však teprve r. 1905, kdy, jak ke sloupu P. Marie, tak Nejsvětější Trojice bylo nutno přidělati další schody. 19. století začíná si všímati i hradeb, jejichž fortifikační význam již dávno zmizel. Parkány byly osázeny a změněny v zahrádky a vinice a bašty proměněny v útulné altánky. Druhá polovina 19. století tyto svědky bývalého odloučení města od předměstí přímo nenávidí a ničí je s nepochopitelnou radostí. R. 1874 byla zbořena Krajská brána a r. 1905 padla brána Horská, ač žádané uvolnění komunikace nezískáno a hradby, pokud jejich materiálu nebylo užito k zvyšování silnice na Horském předměstí, ponechány jako nutné zlo a spolu dobro, protože činí terasovitou nadezdívku strmých svahů. Silueta města, jež je poměrně vyrovnanou obrysovou linií městských domů nad věncem hradeb s dvěma dominantami na okrajích, věžemi zámeckou a kostelní, utrpěla ve své celistvosti zbořením obou bran, kde místo jejich hmoty zejí široké průlomy. Počátkem 20. století možno zaznamenati radostný čin: záchranu novoměstského zámku. Nový majitel, Josef rytíř Bartoň z Dobenína, učinil z něho nejen své pohodlné sídlo, ale také vzorně udržovanou památku. Bylo potřebí velké obětavosti a námahy, aby se z velkého činžovního domu konce 19. století vyloupl opět nádherný zámek. Restaurace byla provedena podle návrhu arch. Dušana Jurkoviče, který se snažil pietně zachovati nejen stav zámku z přestavby 17. století, ale místy pozvednouti i clonu, která zakrývala stavbu 16. století. Fagáda k náměstí byla zbavena omítkového pláště lesliovské úpravy a dobře opravena byla její chiaroskurová výzdoba. Ta byla odkryta i uvnitř zámku, stejně jako byly malby restaurovány v obou patrech akad. malířem Josefem Linhartem z Brna. Menší změny a doplňky provedl Jurkovič na průčelí k řece přidáním balkonu a úpravou obou věží. Do opraveného zámku ukládal a ukládá nynější jeho majitel umělecké památky i výtvory moderního umění. Před zámkem byli postaveni braunovští liliputi a dva medvědi od J. Šejnosta, uvnitř maloval klenby I. patra Fr. Kysela, rodinné portréty dělal V. Nechleba, busty a plakety O. Španiel a od jiných umělců získána další umělecká díla k výzdobě zámku. Škoda, že bartoňovské restaurace zámků v Novém Městě a na Zbraslavi našly málo následovníků mezi těmi, kdo získali v posledních 20 letech stará šlechtická sídla. Dobře působila však restaurace zámku na majitele domů v Novém Městě. Najdeme zde několik pietních oprav, zvláště na domech s renesančními malbami a sgrafity. Ovšem každému se nelíbí průčelí, na němž jsou zachovány jen kusé zbytky kdysi bohaté výzdoby. A proto táž snaha, chtějící zkrášliti staré domy novými a módními prostředky, která se objevila na náměstí již v poslední čtvrti 19. století, kdy hladké plochy byly zdobeny plastickou rustikou a kdy okna dostávala pseudoslohové římsy, se stejně objevuje i dnes. Nejde již o nové architektonické motivy, ale o nový a honosnější druh omítky. Místo staré, dobré omítky vápenné se průčelí pokrývají tvrdou umělou omítkou a některé články se provádějí v umělém kameni. Při tom nejen zmizí různé architektonické články, jež nelze dobře provésti v umělé omítce, ale mění se i celý vzhled domu a tím i vzhled náměstí, které bylo a dosud z velké části je jedinečným dokladem města řešeného jako jednotný architektonický útvar z vůle zakladatele a tvůrčí schopností renesančního architekta. LITERATURA: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze král. Českého. II. Praha. 1883; August Sedláček, Místopisný slovník historický král. Českého; Jan Klos, Paměti města a. zámku Nového Města nad Metují. Nové Město n. Met. 1922; Marie Zázvorková, Fabián Václav Harovník. Památky archeologické. XXXVIII. 1932. Od Jana Černčického z Kácova k Josefu Bartoňovi z Dobenína. Kronikářský náčrt minulosti Nového Města nad Metují. I. Černčický zakládá Nové Město n. Metují. Kdo byl Jan Černčický z Kácova? Český bratr ze starožitného a mocného rodu pánů znaku stříbrného lekna v červeném poli a týmž znamením nad přílbicí se dvěma červenými křídly. Toho znaku užívali též příbuzní Černčických, páni z Kounic, z Talmberka a Martinic. Předkové Jana Černčického seděli na hradě Kácově nad Sázavou, ale před 14. stoletím není tu o nich ani o hradě písemných zpráv. Zakladateli a snad prvními držiteli Černčic byli páni z Kounic. Držitelem tvrze černčické jest r. 1313 Arnošt z Talmberka, jehož nástupcové, bratři Jan a Vilém, nazývají se také z Talmberka, později jen z Černčic. Když větev pánů z Talmberka vymřela, nastoupil v Černčicích Oldřich z Kácova (1405-1426). Jeho syn Arnošt byl známým odpůrcem husitů. Arnoštův potomek Jan, náš Jan Černčický, býval hejtmanem kraje hradeckého. Roku 1483 byl králem Vladislavem II. propuštěn z manství, "aby svůj statek svobodně zříditi mohl, jak se mu zdáti a líbiti bude". R. 1484 si koupil od rytíře Alberta jinak Alše z Riesenburka za 4862 zlaté uherské zboží krčínské, a to "Krčín tvrz, dvůr poplužní a městečko, vsi Nahořany, Dolsko a Libchyni celé, pak dvůr v Doubravici, Šonově, Vrchovinách a Mezilesí, což tu měl". Že Jan Černčický k jednotě Českých bratří patřil, vysvítá z listu, poslaného jako protest proti poslům sněmu českého k papežskému legátu do Budína; kde král český a uherský bydlel, v záležitosti potvrzení kompaktát r. 1525. List je podepsán 16 pány a asi 300 rytíři, z nichž zejména se uvádí Jan Černčický z Kácova. Tehda se totiž český sněm usnesl (25. ledna 1525), aby Pikharti nikde nebyli trpěni a aby ostrý mandát krále Vladislava z r. 1508 proti nim byl zachován. (Toho roku stalo se usnesení sněmovní, směřující k úplnému potlačení Jednoty bratrské. Schůze bratří byly zakázány, jejich spisy měly býti páleny, knězi jímáni a přidrženi k tomu, aby se přiznali buďto ke straně pod jednou nebo pod obojí. Toto sněmovní usnesení zapsáno bylo do desek zemských a stalo se zákonem). Nové Město nad Metují je jedno z posledních měst, které bylo založeno hned jako město. Černčický založil je na vysokém skalním ostrohu, obtékaném se tří stran řekou a odděleném hlubokým údolím od ostatní krajiny, a důkladně je opevnil vysokými hradbami, baštami, branami a hlubokým příkopem. To již sláva rytířského stavu vybledala, hrady se měnily ve zříceniny a pod nimi nebo v jejich blízkosti rozkvétala města, která se stávala bohatým zdrojem příjmů svých vrchností. Bylo by omylem domnívati se, že obyvatelstvo těchto měst bylo svobodné. Ještě v době, kdy Jan Černčický zakládal Nové Město, většina měst se lišila od vesnice jen tím, že byla obehnána hradbou a měla právo mílové a trhové, ale jejich obyvatelé byli lidem poddaným a měli všecky povinnosti jako lid vesnický, tedy robotné a manské, a jako sedláci museli své vrchnosti slibovati i člověčenství, jež spočívalo především v tom, že se člověk poddaný bez dovolení vrchnosti nesměl ani z města vystěhovati, ani do něho přistěhovati, že město bez dovolení vrchnosti nesmělo nikoho ani přijmouti, ani vyhnati, bez dovolení vrchnosti se nikdo nesměl ženiti nebo vdáti, aniž svůj majetek prodati nebo odkázati nebo kšaft dělati. Zemřel-li někdo bez dědiců, majetek bezpodmínečně připadl vrchnosti (t. zv. odúmrť). Bylo-li děvče sirotek, muselo prve u vrchnosti o milost prositi, nežli se mohlo provdati. Zikmund Winter v "Kulturním obraze českých měst" podává o tom hojnost dokladů. Na příklad uvádí, že městský úřad jindřichohradecký r. 1617 posílá pánovi a paní tu poníženou žádost, "aby poctivá panna Mariana, dcera po nebožtíku Hejderovi, k stavu svatého manželství zamluvena býti mohla, že v tom milostivé své povolení dáti ráčíte, my konšelé Vaší Milosti ve vší ponížené poddanosti, pokoře a pokloně se přimlouváme". R. 1604 hrabě z Rožďalova hrozí blatenským vdovám a zletilým pannám, které by se bez jeho vědomí a svolení zasnoubily, že ztratí třetí díl spravedlnosti čili dědictví svého. Když v Turnově r. 1552 soused Jošt pro dluhy z domu utekl, konšelé z přinucení vrchnosti museli jeho dům i pole prodati a jeho děti z města vyhnati. Když si r. 1559 Matěj Vocásek z Bělé u Bezděze koupil v Nymburce dům a chtěl se tam přestěhovati, protože to učinil bez dovolení pana Jana Berky z Dubé, byl za to od svého pána těžce uvězněn a když se odvolal ke komornímu soudu, zavřeli ho v Praze pod Bílou věž s odůvodněním, že se bez vůle pána svého vystěhovati nemá. A v témž městě když r. 1540 utekl z města soused Jan Fogl, statek jeho byl jeho ženě Háze odňat a připadl "pro neřádné ujití jeho majitele" - pánovi. Kde se vrchnost člověčenství svých měšťanů vzdala, neučinila to zadarmo. Tak hrabě Thurn r. 1565 propustil německobrodské měšťany z člověčenství s podmínkou, že každý, kdo se vystěhuje, musí vrchnosti odevzdati 5% svého majetku. Často však páni poddané z měst pod různými záminkami sami vyháněli a majetek jejich pro sebe zabavovali. Přední povinností poddaných měst byla robota, především polní. Tak Pardubičtí měli ještě v 16. století robotu ženní 236 dní v roce. Avšak k robotám náležely i jiné služby. Na příklad Humpolečtí byli od r. 1483 povinni chovati své vrchnosti psy, Roudničtí pěstovali bažanty, koroptve a zajíce, rožmitálští chalupníci vyváželi z panského hradu hnůj, Rakovničtí posílali k panským honům a návštěvám peřiny a j. Jiná povinnost měšťanů byl ourok, roční plat především z domů a polí, pak četné jiné platy, jako z valchy, z městské lázně, z mlýnů, pivovarů, hostinců, řemesel, trhů a jarmarků, z mýt a cel a prodeje soli a ryb. Byly však také různé dary příležitostné, kterým se měšťané vyhnouti nemohli a nesměli, chtěli-li, aby jim vrchnost neodepřela svou přízeň, ač i to bylo často marné. Zato pán městu svému poddanému zpravidla nikdy nedal víc než musel, ba často ani to. O tom staré archivy mnoho vyprávějí, kapitoly často smutné, jindy zas až plné humoru - nám dnes. Proč to všechno uvádím? Jen proto, abych protikladem na zakládací listině našeho města ukázal, jak ušlechtilá osobnost byl Jan Černčický z Kácova, s jakou láskou své Nové Město zakládal, jak o ně pečoval a po tom toužil, aby se jeho obyvatelům dobře vedlo. Město bylo založeno dne 10. srpna 1501, listina, obsahující práva a výsady jeho obyvatelů, byla vydána r. 1503 a když při požáru města r. 1526 shořela, Černčický ji r. 1527 obnovil a nové výsady a obdarování dalšími listinami městu udělil. Uvádím zde tuto listinu z r. 1527, a to první její část, jež je jakýmsi úvodem, ve znění původním, druhou, která jest doslovným opisem listiny z r. 1503, v přepisu do češtiny nynější: „W Gmeno Pana Nasseho Gezisse Krysta Kterémuž kleká každé koleno nebeské zemské y pekelnye bud sstiastnie amen Já Jan Czerncicky z Kacowa a Nanowem Miestie Zwuole Pana Buoha wssemohuceho Zalozitel a Wzdielatel téhož Noweho miesta pan diedicny y s swymy diedicy oznamugj listem tiemto prziedewssemj lidmj nynije y Nabuduce časy yakoz Napociatku zalozienij mého a dielanije téhož miesta noweho které se gest stalo Letha od Narozenie pana krysta Syna Buozieho Tisyceho pietisteho prwnieho naden Swateho wawrzynce a Za Slawne pamieti Nayjasniegssieho kniziete a pana pana Wladislawa z Buoziemilosti Uherského Cieskeho Dalmatskeho Chorwatskeho at Krále Markrabie morawskeho lucemburského a Slezského kniziete a luzitskeho Markrabie at gehomilosti pana mého milostiweho Učinil gsem z lásky a milosti swe miestianuom poddaným mým wtemz miestie awprziedmiestijch wty ciasy obywagicym y gmym wssem potomnijm gich namiestkuom wysadu tehoz-miesta y obdarowanije nadanij swych wlistunizie zapsaných a oznámených a tiech wssech wiecy listem swym podpecietij mu y ginych panuow a dobrých lidij prziatel swych milých potwrdil gsem ato wssecko stale upewnie kterýžto list potom když se psalo letha od Narozenie Pana Krysta syna Buozieho Tisyceho pietisteho ssestmezcetmeho wten patek przed swatym Janem Krztitelem Pana Krysta zprzihody Wohnie Když tiez miesto nateyz den wyhorzalo gest gira wtom wohni gest zhynul ale buduce pamiet na przipisijch toho przimnie gest zuostala Protož ya miluge teez miesstiany yako lidij swe poddané wierne a mile a gsa wzdycky tee wuole a lásky knim ykewssem swym lideem poddaným a Wiernym abych gim dobrzie a milostiwie cozbychkoli mohl činil ty a takowe wysady a milostij obdarowanij swych zase yakz gsu prwe naprwiniem listu samy wsobie slovo odslowa staly a byly tijemto listem obnowugi a Nabuducy pamiat toho potwrzugi a upewnugi tak aby onij odemne a odewssech diedcuow mých y odewssech buducych potomních panuow gich wtom wewssem drzianj a zachowanj wcelosti byli kterýžto list gizgmenowany takto gest wtato slow stal a byl. ..." „Já Jan Černčický z Kácova mocí majestátu královského, sám svou mocí i svých dědiců tuto nejprve výsadu a obdarování a potomních časů paměť pravé jistoty tímto listem mocně činím bez porušení změnění všech lidí každého člověka kteréhožkoli stavu časů nynějších i potomních budoucích. Přitom také všechna práva městská z městečka Krčína s povolením dobrovolným vší obce Krčínské přivodím na město Hradiště, trhy, jarmarky, cla, piva vaření, řezníky, sladovníky se sladovněmi, pekaře, kováře, ševce i všecka jiná řemesla, kterážkoli mohou jmenována býti, takže již více v Krčíně po všecky časy přítomné býti nemají; i jiné všecky důchody městské do téhož města obráceny, kromě jedna krčma má býti v Krčíně výsadní a jiná žádná. Z též krčmy mají piva z téhož města Hradiště brána a šenkována býti a jiná žádná nad tu krčmu nemá tu býti než obce staré Bořetínské. Měšťané žádných robot činiti nemají než k novému mlýnu, když by mlejn znovu dělán byl, tu mají pomoci kolce bíti, prahu klásti, stavů dělati a což více nad to, má sám mlynář spraviti, leč by nová strž byla, ježto k tomu sám mlynář ve dni, ve dvou nebo třech by nemohl dosti učiniti, tu měšťané sami pro sebe a svou potřebu mají pomocni býti. Měšťané také žádných jiných lovů nemají činiti kromě na velkou zvěř, a to v těch mezech a lesích, což přísluší k tomu panství od starodávna. Druhé nadání a obdarování k tomu městu a jich všech přítomným náměstkům mocně dávaje to činím a dávám Žďár ves, Libchyň ves, s lidmi, purkrechtami s platem, dvory kmetcími, s potoky a dědinami vornými i nevornými, s lukami, s lesy, s chrastinami, s pastvinami i s těmi všemi užitky a požitky, což k tomu od starodávna přísluší se vším plným právem a sobě ani svým dědicům nižádného práva nepozůstavuji kromě panství lovův. Témuž městu přidávám jarmarečné, tržné, vážné, čtyři masné krámy a chlebnici, aby měli svobodu sůl k obci kupovati, prodávati a na obecní potřebu obraceti. Týmž občanům přidávám clo přes nový most a také ten rybník nad Krčínem, přes kterého hráz jedou, kus řeky od Tykalovy meze až po skálu černou proti Hradišti blíže pod Bradlí a starou řeku mají společně s Krčínskými míti. Týmž měšťanům přidávám obec novou v těch mezech, kterou jsem vykoupil, pod městem až po mosty. Také ten díl za městem mezi pustým hradem a jedlinami až po starou cestu, která vede k Žďáru mimo sepskou obec. Týmž měšťanům přidávám trávu žíti svobodně po lesích, odúmrtí všecka menší i větší, kteráž jsou na mě prve připadla, aby jeden každý své mohl svobodně beze všech naříkání a překážek panských dáti, poručiti, manželek svých i dětí svých poručníky vzdělati v témž městě nebo odjinud, kohožkoli by chtěl. Také i podruzi mezi nimi přebývající totéž právo míti mají. a poručníci poručenství na sebe přijmouce mají se v tom spravedlivě zachovati tak, aby gruntové panští a statek siroty a vdov dostatečně opatřen byl, jakož jest mi svěřeno. A kdyby se přihodilo, že by který měštěním aneb podruh z nadpředepsaného města aneb předměstí neučině poručenství zemřel, tehdy purkmistr a konšelé aby opatřili vdovy a sirotky a statek ten popíšíc poručníky jim vzdělali, kohož by se jim zdálo. Pakli by dětí nebylo a manželka zůstala, cokoliv toho statku bylo, málo aneb mnoho, to na ni přijíti a připadnouti má. Pakli by manželky nebylo a dítěte žádného, ten a takový statek aby rozdělen byl a purkmistrem a konšeli mezi přátele bližší a další spravedlivě, jakž by kterých potřeba znamenala, a přátelé bližší a další na tom přestati mají, soudův a všech nesnází o to další nečiníce. Pakli by se i to přihodilo, že by přátel bližších nebylo aneb že by o nich nevěděli, tehdy statek ten má purkmistrem a konšely opatřen a až do roku zachován a provolán býti a v tom roce neohlásil-li se žádný přítel bližší toho, tehdy takový statek má k obecnému dobrému obrácen býti. Také toho zvláště obdarování jim dávám, aby vdovy a sirotci a děti jejich v službě panské bráni a z moci týchž měšťanů vynímáni žádnou mocí panskou nebyli. A co se přijímání a propouštění dotyce, kdož by do města aneb z města aneb z kteréhož předměstí chtěl, páni dědiční mají přijmouti, protože jeden každý ku pánu věrností má býti zavázán a to zachovati a měšťané výhod pod pečetí svou mají dávati a to bez překážky pánů svých. A v tom městě žádný jiný nemá konšele saditi, ani z ouřadu propouštěti, než pán dědičný. A to všecko, co se v tomto listě zavazuje a zapisuje, má mocně pevné a stálé býti, takže já jmenovaný Jan. ani moji dědicové budoucí, ani jiní páni držitelově téhož města nemají ani moci míti budou po všechny časy věčně budoucně týmž měšťanům, ani jejich dědicům a budoucím potomním náměstkům toho rušiti ani kaziti obyčejem nižádným práva k tomu nemajíce, než při tom je mají laskavě a milostivě beze všeho útisku a odporu zachovati, jim toho ne ke zkáze, ale ku pomoci jsouce, k nim mají milost a lásku ukazovati a toho obdarování sobě a jiným ke cti potvrzovati tolikráte, kolikráte by toho bylo jim potřeba. A oni jmenovaní měšťané a jich dědicové neb potomci, jich náměstkové mně i mým dědicům i všem jiným potomním pánům právo k tomu městu majícím povinni jsou a budou platiti a vydávati po všechny časy budoucně platu ročního suma 15 kop grošů českých pražských, avšak rozdílně, na sv. Jiří půl osmé kopy a na sv. Havla půl osmé. Také měšťané a jich budoucí mají z každého piva vaření platiti a dávati od pivovaru jeden groš český a od pánve groš český a věrtel sladu a z vody z každého vaření piva dva groše české a páni mají, pivovaru a kádí a pánve té užívajíce, až by potřeba byla, na svůj náklad vše opraviti. A tento plat mají měšťané dvakrát v rok dávati, a to rozdílně na vánoce po jednom groši a na velikonoce zas po jednom.

I také jestliže by mohli měšťané kde a kdy ves nějakou k obecnému dobru přikoupiti, má jim to beze vší překážky dopuštěno býti. Toto jest také znamenitě vymíněno, jestliže bych já neb erbové moji neb jiní páni dědiční právo k tomu městu po mých erbích mající chtěli týmž měšťanům napřed psané výsady a obdarování rušiti aneb kterážkoli kaziti odejmouti chtíce, tehdy měšťané budou se moci táhnouti na majestát jeho královské milosti a na tento list a tím tomu odepříti a té sumy neplatiti, kterýžto majestát královský téhož léta v desky zemské šel a kterýžto počtu let ten list první, který v ohni zhynul jest, v datum jeho položen byl, totiž léta od narození syna Božího tisícého pětistého třetího. Na zdržení potvrzení i svědomí všech artikulů v tomto listě položených a zapsaných já nadepsaný Jan pečeť svou vlastní i celým svým jistým svědomím i přiznáním dal jsem k tomuto listu přivěsiti dobrovolně a pro lepší toho stálost a známost prosil jsem urozených pánů (následuje 9 jmen pánů: Petra z Aderšbachu, Berky z Dubé, Jana Krušiny z Lichtenburka, Jana a Václava Záruby z Hustiřan (2), Dobřenského z Dobřenic, Jiřího z Koloděj, Dítěte z Veselíce a Viléma z Valdštejna jako svědků). Psáno a dáno léta od narození Pána Ježíše Krista, Syna Božího, tisícého pětistého dvacátého sedmého v ten pátek před sv. Janem Křtitelem". Z této listiny poznáváme, že Černčický na rozdíl proti jiným pánům neukládá měšťanům svým poddaným žádných robot, nežádá od nich člověčenství, naopak výslovně jim dává právo volně se stěhovati, domy prodávati nebo kupovati, odkazy a kšafty činiti, svobodně se ženiti a vdávati, odúmrtí, není-li žádných dědiců, mezi potřebné měšťany rozděliti. Činí městu bohatá obdarování, poplatky vyměřuje nejmenší možnou měrou a když město r. 1526 vyhoří, uděluje mu ze svého další dary a výsady (louku valáškovskou, další kus řeky, potok, les, další dva masné krámy, plat z výsadní krčmy v Krčíně a tamních sedlišť), a měšťanům samým dává stráně kolem města, aby si vinice vzdělali podle práv, svobod a výsad císaře Karla IV. Pravý český bratr. A přece ještě téhož roku 1527 panství své novoměstské prodává Pernštejnům, od nichž kupuje panství Kunštát, Lysice a Opatovice na Moravě, kde kolem r. 1540 umírá. Proč na Moravě? Snad proto, že on, český bratr, po obnovení přísného mandátu někdy Vladislava krále proti Českým bratřím necítí se v Čechách dosti bezpečen. Král Ludvík právě před rokem zahynul v bitvě u Moháče proti Turkům, na trůn český dosedl tohoto roku Ferdinand Habsburský, přísný katolík; na Moravu se však Vladislavův mandát nevztahoval. Tam na Moravě jeho rod po 100 letech vymírá posledním potomkem, Annou Černčickou z Kácova, převorkou kláštera v Nové Říši (1638). Té doby i černčická tvrz již byla v ssutinách, také po hradě Kácově nebylo památky, jen Nové Město Hradiště nad Metují tu zbylo, aby přetrvajíc věky svědectví vydávalo o ušlechtilé povaze a mravně krásné duši tohoto českého bratra. II. Kupní smlouva, kterou Jan Černčický z Kácova prodává panství své novoměstské Vojtěchovi z Pernštejna r. 1527. Z ní je patrno, co všecko tehdy k panství patřilo. „Jan Černčický z Kácova r. 1527, že dědictví své, totižto Nové Město, zámek, dvůr poplužní s poplužím, město tudíž s předměstím, domy, krčmy a dvory kmetcí s platem, Staré hrady zámek pustý, tvrz Krčín a tvrz Černčice pusté, městečko Krčín, domy, krčmy s platem, ves Nahořany celá a dvory kmetcí s platem, ves Šonov a dvory kmetcí s platem, což tu má; ves Dolsko celá a dvory kmetcí s platem; Mezilesí dvory kmetcí s platem ; ves Vrchoviny dvory kmetcí s platem, což tu má s příplatníky, což tu má; ves Černčice celá a dvory kmetcí s platem; s mlýnem Podhorou pod touž vsí s platem; ves Bohuslavice celá a dvory kmetcí s platem a mlýn s platem pod touž vsí, který slově Opařížský; ves Spy a dvory kmetcí s platem; ves Chlistov celá a dvory kmetcí s platem; ves Vršovka a dvory kmetcí s platem, což tu má ; ves Vosíček celá a dvory kmetcí s platem; ves Bradla celá a dvory kmetcí s platem; ves Zákraví celá a dvory kmetcí s platem; ves Jestřebí celá s platem; ves Studénka a dvory kmetcí s platem, což tu má; ves Blažkov celá a dvory s platem; ves Hlohov a dvory kmetcí s platem, což tu má; ve vsi Zádolí dvůr kmetcí s platem; příplatníci tito: dva v Sendraži, v Přibyslavi jeden, v Doubravici jeden, v Lipím jeden, v Chodince jeden a ve Vrchovinách jeden, s dědinami, lukami, lesy, horami, porostlinami, chrastinami, štěpnicemi, potoky, řekami, mlýny a pilami; item v Pekelci s mlýništěm pustým, rybníky, haltýři, sladovněmi, pivovary, šlejferněmi, valchovněmi, krámy masnými, s lidmi a sirotky osedlými i neosedlými, nebo z těch gruntův sběhlými, kromě těch, kteréž jest sobě smlouvou vymínil, že těch neprodává, ale sobě a svým dědicům pozůstavuje, vinicemi, kurmi, vajci, robotami, ospy, s podacími kostelními v Novém Městě nad Metují a v Krčíně, v Černčicích a Bohuslavicích i ve vsi Zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím; to vše, což jest sám měl a držel, v témž plném právě a tak, jakž smlouva mezi námi pečetěná a téhož letha a dne ve dsky vložená plněji svědčí a také tak i jakž jemu Vojtěchovi od něho Jana registra na to dědictví a zboží vydána jsou, v týchž mezech a hranicích, v nichžto dědictví záleží, žádného práva, panství ani které zvláštnosti, sobě ani svým dědicům tu dále nepozůstavuje, prodal Vojtěchovi z Pernštejna a na Pardubicích, krále Jeho Milosti nejvýš, hejtmanu hofmistrovi krále českého a jeho dědicům za 11.000 kop grošů pražských českých úplně zaplacených a jemu toho nadepsaného dědictví dědicky postoupil. Zpraviti má on prodávající před každým člověkem právem zemským a zvláště před věny a sirotky, jakož země za právo má, čímž má nebo míti bude třetinu vajs, pakli by nezapravil. Než toto jest vymíněno, co se těch dvú věn totiž Magdaleny z Nestajova, manželky jeho Jana prodávajícího, kteráž 500 kop gr. věna má a druhého Alžběty z Kácova, která věna má 1250 kop gr. českých. Jestliže by která z nich pro své věno jemu Vojtěchovi na to dědictví sáhla, že on Jan těch věn za-praviti povinen nebude a není třetinou než toliko do té sumy věnné, pro kteroužto by bylo sazeno podle práva na to dědictví a tak se mají k sobě zachovati v té zprávě, jak smlúva nahoře dotčená ukazuje. Stalo se letha 1527 v středu po sv. Františku". III. Za Pernštejnů. (1527-1548). Když Pernštejnové r. 1527 kupovali novoměstské zboží, bylo Nové Město dosud spáleništěm, ač Jan Černčický pomáhal měšťanům, jak mohl. Co bylo vykonáno za prvního z Pernštejnů, Vojtěcha, známo není; druhý majitel, Jan, bratr předešlého (nastoupil v držení statků r. 1534), věnoval se znovu vybudování města s takovým úsilím, že právem je nazýván jeho obnovitelem a druhým vzdělavatelem. Při založení města byly domy stavěny ze dřeva, stály porůznu a byly mezi nimi uličky. Jan z Pernštejna dal je stavěti z kamene, s podsíněmi a štíty v souměrnosti do pravidelného čtverhranu. Obnovil shořelý chrám Páně sv. Trojice, prodloužil jej o západní díl, znovu postavil věž, dal do ní nové zvony a opatřil cínovou křtitelnici (dnes v Národním museu v Praze). Od něho pochází též bašta pro opevnění města a zámku. (Spodní její díl je dodnes zachován; hořejší byl přistavěn o 100 let později). Též dal přestavět Krajskou bránu. Protože měšťané měli nedostatek rolí, povolil, aby si obec směla koupiti ves Bradle se třemi dvory kmetcími, které směla sousedům po kusech rozprodati. Sám pak mezi měšťany rozprodal role na Popluží a městu daroval 17 vinic nad Klopotovem, lesy mezi Žďárem a Bradlemi a mlýn s jedním kolem k mletí sladu. (Ves Žďár později zanikla, když pozemky byly koupeny obcí a po kusech sousedům rozprodány). Též založil t. zv. chudý špitál, jemuž z důchodu panství věnoval ročních 5 kop grošů českých na všecky časy budoucí. Obec r. 1535 koupila měšťanský dům (č. 9A) a přestavěla jej na radnici. Na domě vztyčila věžičku se zvoncem, jímž byli svoláváni konšelé do rady nebo obecní starší do valné hromady; též jím bylo zvoněno na poplach při požáru. R. 1538 koupila ve vsi Studénkách statek s rolemi, lesy a lukami. Avšak ani Pernštejnové si neponechali Nové Město dlouho. Když r. 1547 Jan z Pernštejna zemřel, prodáno bylo celé panství Volfovi ze Štubenberka vkladem, učiněným dne 12. března 1548, za 25 tisíc kop. Poznámka. Kromě vinic Janem Černčickým a Janem z Pernštejna městu darovaných brzy vzniklo i mnoho vinic jiných. Té doby, resp. o něco později, zřízeny byly vinice: panská u Sepské hory (1557), jiná vedle brány Horské až po dům sborový (1557), opět jiná na Popluží nad loukou (1582), jiná na Bradlích (1670) a nad Klopotovem (zde hlavně obecní). Za války 30-leté vinice však rychle pustly a nebyly obnovovány, měníce se v lesy, palouky nebo role. V 19. století byly obnoveny pokusy o zřízení vinic (purkmistr Hartman, sládek Smetana, kupec Fr. Smola, fundatista K. Venclík a Josef Krapka), ale všechno to zaniklo. Pokračování.